Láska se vždycky vrátí (věnováno Pétě)

26. května 2014 v 20:36 | Pendragon
Byl chladný podzimní večer a já jsem dostal chuť jít ven. Takže jsem se oblékl a vyrazil do ulic, byla už tma a nikde nikdo nebyl. Šel sem dlouho a pořád rovně až sem došel na louku za městem tak jsem se zastavil a chvíli koukal na nebe a přemýšlel jak je krásný večer a nic mě netrápilo, byl jsem jenom já a ta noc. Potom po chvíli sem se rozhodl že už se vrátím a když sem se otáčel najednou jsem uslyšel hrozný výkřik a pak najednou z čisté oblohy blesk....
O 3 měsíce dříve.... Ráno jsem se probudil a jako každé ráno jsem se došel umýt, nasnídat, dát si kávu a šel do práce bylo teplo a měl sem práci kousek takže sem si vesele vykračoval a hvízdal si. Když jsem dorazil do práce už tam byl kolega Martin a vesele se na mě usmál a povídá ''Dneska sem se ti ale krásně vyspal, mám skvělou náladu a asi toho dneska hodně prodám'' já mu je kývl a šel si vzít pracovní oblečení. Dělal sem v malé prodejně operátora což byla celkem slušně placená práce a bez námahy. Ten den zrovna nechodilo moc zákazníků takže sme kecali s Martinem o autech, motorkách a ženských a přišla řeč i na proč vlastně nikoho nemám, řekl jsem mu že sem ještě nepotkal tu pravou a odvedl řeč na počasí, zrovna pršelo a byla duha. A v tom se najednou otevřeli dveře a vešla nádherná slečna, měla nádherný úsměv a šla rovnou ke mně. Samozřejmě sem byl nervozní protože sem dosud neviděl někoho tak krásného, vyřídil sem její problém a pak sem se s ní začal bavit o něčem jiném takle sme se chvíli bavili a pak se domluvili že se odpoledne sejdem a půjdem na večeři. Den potom ubíhal pomalu a já už se těšil až s ní budu moct jít ven. Když jsem konečně zkončil šel jsem domů abych se upravil a vzal si něco hezkého na sebe a šel sem na smluvené místo. Posadil jsem se na lavičku a čekal, pak koukám na hodinky a měla už dvacet minut zpoždění, tak sem si řekl to nevadí asi je někde kolona a ona tam čeká, potom to byla hodina, pak dvě a já se rozhodl že počkám ještě deset minut a půjdu domů. Když uběhlo těch deset minut vstal jsem a šel pomalu směrem k domu, když sem ale došel k hospodě co mám kousek od domu šel sem tam a dal si pár panáků abych zapil že nepřišla.
Časně ráno když jsem se vracel domů a ukládal se do postele tak jsem si nařídil ze zvyku budík a šel spát..... Ráno začal drnčet budík a já sem se lekl a rychle jsem vstal, a to byla chyba, v tu ránu sem se popadl za hlavu a myslel že mi snad upadne, samozřejmě sem měl hroznou kocovinu protože jsem nebyl vůbec zvyklí pít takže sem si šel udělat kafe a dát si nějaký prášek. Po hodině když už mi bylo o poznání lépe sem si uvědomil že už bych měl být skoro v práci. Takže sem vystřelil jako blesk a začal se obouvat a oblékat, když sem otevíral dveře že půjdu tak mi přišlo se kouknout na kalendář, byla sobota, takže nikam nemusím, vešel jsem zase domů a začal se zouvat a v tom někdo zazvonil otevřel jsem a tam stála nějaká žena, měla mokré vlasy a vyděšený výraz zeptal sem se co potřebuje ale než stačila odpovědět tak se mi složila u nohou, rychle sem jí zachytil a vzal jí do náručí a donesl dovnitř a položil na gauč. Měla úplně horké čelo tak jsem šel do kuchyně pro mokrý obklad a položil jí ho na čelo. V tom mě přišlo jí vzít za ruku a zkusit tep ale nic sem necítil a ani na krku neměla tep a to už mi přišlo divné tak sem jí položil ucho na hrudník ale tam taky nic netlouklo a potom jsem si všiml že ta žena ani nedýchá tak jsem vyskočil a běžel pro telefon že zavolám záchranku.... Než jsem ale vytočil číslo ta žena otevřela oči a tiše řekla ''prosím nikam nevolej'' a začala se zvedat, já jí zastavil a řekl jí ať radši leží ale ona zvedla ruku a položila jí na mou a já ucítil podivné teplo které mi prochází celým tělem, zeptal sem se '' kdo si'' ?? Žena se jen pousmála a povídá ''vždyť ty mě znáš už dlouho a vždycky sem byla u tebe když si potřeboval, ale teď potřebuji pomoct já'' podivil jsem se protože sem tu ženu viděl poprvé v životě a zeptal se ''a odkud se známe a co ste pro mě udělala''?? Žena se zase usmála a povídá ''už od narození jsem s tebou a chodím vedle tebe a hlídám tě aby se ti něco nestalo, je nás tu hodně a každý má jednoho člověka jenže se občas stane že nás někdo uvidí a mi příjdem o světlo která nám umožňuje se vrátit a chránit našeho svěřence a ty si mě včera uviděl když si spadl z té zídky na chodník a já přišla o světlo když sem se tě zachytila aby sis nerozbil hlavu'' já jen udiveně zíral a myslel si že ta žena je blázen ale pak se stalo něco co mě přesvěčilo že nelže...
Začala se jí najednou měnit barva vlasů ze zrzavé na modrou. A najednou mi začali hlavou procházet vzpomínky na minulost jak tam vždycky byla a zachraňovala mě při každý blbosti co sem udělal. Začli mě téct slzy... Zeptal jsem se jestli bych mohl něco udělat aby se zase vrátila?? Úsměv jí ztuhnul a řekla tiše ''Když člověk najde lásku naše práce končí a můžem se vráti zpátky do světla ale když ztratíme světlo je jen jediná možnost jak se nám může vrátit'' sklopila oči a já viděl jak jí začínají téct slzy, chytil jsem jí za ruku a zeptal se ''Jak'' ?? Podívala se na mě těma uslzenýma očima a řekla ''Musel bys jít tam kam nesmí žádný smrtelník vstoupit, tam kde je věčná temnota, do Drákulu, vládne tam poslední temný rytíř který zničí vše co mu příjde do cesty a je neporazitelný....'' Podívala se na mě a v očích jí bylo vidět že váhá, řekl sem '' půjdu tam a vrátím ti světlo a zachráním tě tak jako si to celou dobu dělala ty pro mě'' pousmála se a povídá ''na konci ulice jsou malé dveře schované za kontejnerem, do těch musíš vejít a pak jít stále dopředu a soustředit se jen na to co chceš, potom projdeš stěnou a před tebou se objevý les který bude bez života a všude kolem bude cítit smrt, půjdeš pořád rovně až uvidíš hrad, vejdeš do něj a musíš najít vchod zarostlý břečťanem jediným živým keřem co tam bude, díky světlu žije, vejdeš dovnitř a najdeš moje světlo, najdeš ho hned protože se ti rozbuší srdce hned jak se k němu přiblížíš, vezmeš ho a co nejrychleji se musíš vrátit....'' odpověděl jsem ''dobře, zůstaň zatím tady než se vrátím a nikomu neotvírej'' vstal jsem a šel se obout potom sem šel na konec ulice a hledal kde je kontejner, byl za rohem, tak jsem ho odstrčil a tam byli malé dvířka, neměli snad ani metr na výšku, strčil jsem do nich ale nešli otevřít....
Sedl jsem si tedy a kopl do nich nohou a dvířka povolila, kopl jsem do nich znova a otevřeli se, za nimi byla chodba která nebyla moc vysoká ale o něco víc než dvířka, šel jsem tam skrčený a pořád se koukal před sebe kdy uvidím konec chodby ale pořád jsem nic neviděl až pak najednou jsem sem stál v listí a kolem mě byl les, byl pustý a prázdný nikde nebylo slyšel zpěv ptáků ani vítr v korunách stromů, otočil jsem se a zamnou byla jenom skála rovná a vysoká kam až jsem dohlédl. Řekl jsem si že si ten vstup musím nějak označit takže jsem začal hledat nějakou vhodnou značku, našel jsem pár polen tak jsem je postavil vedle vchodu a pak sem se otočil a šel rovně, ani nevím jak dlouho jsem šel ale asi to muselo být hodně dlouho protože mě už začínali bolet nohy ale pak se předemnou objevil vysoký hrad se čtyřmi věžemi a uprostřed s jednou vysokou věží která byla dvakrát vyšší než ty čtyři, kolem hradu byla vysoká černá zeď která byla holá a oprýskaná. Když jsem došel blíž všiml jsem si že okolo hradu je hodně křížů a náhrobků, zřejmě sem procházel přes nějaký hřbitov... Šel jsem pořád rovně až sem došel k obrovské dřevěné bráně okované silnými kusy železa a obrovskými šrouby ale naštěstí dole v bráně byli vrátka které byli pootevřené, tak jsem do nich strčil a se skřípáním se otevřeli.... Stál jsem na velikém nádvoří a nad sebou sem měl hrad byl černý a měl zvláštní lesklou barvu. Šel jsem blíž abych se podíval ale najednou se ozval hluk jakoby padalo kamení, tak jsem neváhal a běžel ke dveřím hradu strčil do nich a vpadnul dovnitř a zabouchl je za sebou....
Potom jsem vzhlédl a nade mnou byl vysoký strop jako v kostele a za mnou obrovské schodiště s dřevěnými stupnicemi a nádherně vyřezávaným zábradlím, v tom jsem ale zaslechl nějaké klapání znělo to jako když někdo jde po chodbě tak jsem se rychle skryl, po chvíli se objevila postava v dlouhém černém hábitu až na zem a s kapucí na hlavě, došla ke dveřím, ty se před ní sami otevřeli a pak vyšla ven a dveře se zabouchli, vylezl jsem z úkrytu a šel se podívat po těch dveřích. Nejprve jsem šel kolem schodiště podívat se dole našel jsem jen prázdné místnosti plné pavučin a zatuchlého smradu proto jsem se rozhodl že se půjdu podívat do patra vyšel jsem tedy po těch velkých schodech a zatočil do prava bylo tam hodně místností a dveří ale ani jedny obrostlé břečťanem proto jsem se vrátil a šel se podívat na druhou stranu jestli tam je nenajdu ale ani tam nebyli tak jsem šel zas o patro víš ale ani tam nic takle jsem pokračoval až do nejvyššího patra ale nikde ty dveře nebyli až nakonec jsem našel v nejvyšším patře průchod a za ním schody vyšel jsem tedy po nic a najednou vidím břečťan šel jsem ještě výš, a to jsem se už prodíral hustým břečťanem, a potom koukám dveře byli silně zarostlé a dalo mi dost práce je otevřít ale povedlo se to... Když jsem vešl dovnitř byla tam obrovská místnost plná hliněných nádob s víčkem a naskládané až ke stropu na policích které byli přidělané ke stropu který byl hrozně vysoko. Začal jsem tedy procházet mezi policemi a sousředil jsem se na to kdy se mi rozbuší srdce a ucítím že jsem došel ke správné nádobě, najednou když jsem procházel už asi desátou řadou tak se mi rozbušilo srdce že sem měl pocit že mi vyskočí z hrudi, okamžitě jsem se zastavil a začal se rozhlížet která nádoba to asi může být a najednou sem jí uviděl byla skoro až nahoře a věděl jsem že to je ta nádoba... Začal jsem se tedy koukat jak se k té nádobě dostat, vylést po policích nešlo protože by mě neudrželi a všechno by spadlo a jinak to nešlo protože nikde nic nebylo čím bych to mohl sundat a potom jsem se otočil a koukám objevilo se jasné světlo a když zhaslo stála tam další nádoba, řekl jsem si ''aha tak takhle je sem dávají'' a probudila se ve mně zvědavost sáhl jsem po jedné nádobě a otevřel jí, byl v ní zlatý prsten ale nejednou se ten prsten rozzářil a já omdlel....
Když jsem se probudil bolel mě snad každý sval v těle a nebyl sem schopný vstát. Chvíli jsem ležel a koukal nad sebe a pak sem si všiml že ta nádoba co sem otevřel je zpět na svém místě a nic jí není. Po chvíli ležení jsem se pokusil vstát nešlo to moc dobře ale nakonec se to povedlo, když jsem se postavil na nohy tak se najednou začlo všechno zlepšovat a přestávali mě bolet svaly a když sem udělal pár kroků najednou přestalo všechno bolet a cítil jsem v sobě velkou sílu, tak jsem zkusil vyskočit a ani jsem si to neuvědomil ale letěl jsem několik metrů do vzduchu a to sem se ani moc neodrazil, pak jsem si vzpoměl na tu nádobu pro kterou jsem šel podíval jsem se nahoru a uviděl jsem jí. Stoupl jsem si před polici a odrazil se vyskočil jsem vysoko a když jsem padal zase dolů rychle jsem chytil nádobu a dopadl na zem. Konečně sem jí držel v ruce takže jsem se otočil a rozběhl se zpět ke dveřím, ale asi jsem to nějak přehnal protože sem tam byl nějak moc rychle a ani nevím jak sem to udělal, no nevšímal jsem si toho otevřel dveře a seběhl dolů, v tom sem zaslechl zvuk kroků který se blížil, rozběhl jsem se tedy a schoval se v poslední místnosti na chodbě, potom jsem přiložil ucho ke dveřím a poslouchal jak jdou kroky okolo a vzdalují se a když přestali být slyšet řekl jsem si že je nejvyšší čas zmizet tak jsem pomalu otevřel a vyšel ven, rozhlédl jsem se a seběhl po schodech dolů ke hlavnímu vchodu a rychle pryč z hradu.... Venku byla tma a nebylo moc vidět nikde nesvítil měsíc a všechno bylo podivně ponuré až mi z toho naskakovala husí kůže ale věděl jsem že musím běžet furt rovně abych se odtam dostal pryč takže sem běžel a cesta ubíhala dost rychle najednou sem stál před tou skálou kterou jsem sem prošel začal jsem tedy po slepu hledat východ ven ale v tom mě zamrazilo uslyšel jsem za sebou pláč a naříkání....
Rychle jsem se otočil a šel za tím pláčem až jsem došel k nějaké dívce plakala ale jak mě uslyšela najednou přestala a ozval sem hlásek ''kdo je tam'' ?? Odpověděl jsem ''neboj se neublížím ti, vezmu tě odsud pryč jen pojď za mnou'' slyšel jsem jak se dívka zvedá a říká ''kde jsi já tě nevidím'' řekl jsem ''pojď za mím hlasem'' najednou jsem ucítil jak se mě dotkla a já sem jí okamžitě vzal za ruku a vedl jí k té skále... Divka se slabým hláskem zeptala ''kam to jdem''?? Odpověděl jsem ''vedu tě odsud pryč drž se mě za ruku a věř mi'' došli sme ke skále a já hned nahmatal ty značky co sem si tam nechal tak jsem šel dál a najednou uviděl pouliční lampu jak je v dálce za malými dvířky kterými jsem sem přišel, dívka mi svírala ruku žem v ní málem ztratil cit ale pevně sem jí držel a vedl jí chodbou ven, pak když sme došli k těm dvířkům skrčil jsem se a vyšli sme ven na ulici a já se k dívce otočil a podíval se jí do očí měla je krásné - zelenohnědé a úplně se rozzářili, bylo na ní vidět že se jí ulevilo... Pustil sem její ruku a zavřel dvířka a přistrčil kontejner, šlo to lehce, předtím sem měl co dělat abych ho dostal odtam a teď to šlo jednou rukou bez větší námahy, no otočil sem se zpět k dívce a zeptal se jí ''jak se jmenuješ a odkud jsi'' ?? Dívka se nádherně usmála a povídá ''Jmenuji se Niky a sem z Drákulu, Temný rytíř mi zabil celou rodinu a vyvraždil naši vesnici a já sem jedniná přežila protože jsem se schovala a Rytíř mě nenašel a pak jsem utekla do lesa kde si mě našel'' vypadlo to z ní tak rychle že sem to sotva stíhal zpracovat. Zeptal jsem se jí jestli má teď kde bydlet a jak to chce teď dál udělat.
Odpověděla ''nemám kde bydlet můj domov byl v Drákulu ale teď už se tam vrátit nemůžu, už se nemám kam vrátit moje vesnice schořela a všechno v ní ale já se o sebe postarám je mi už dost a umím přežít kdekoli'' Vzal sem jí za ruku a řekl ''teď tě odejít nenechám, půjdeš semnou a budeš zatím bydlet u mě a já se o tebe postarám'' jen kývla a usmála se. Držel sem jí za ruku a pomalu sme šli ke mně domů, před domem sme se zastali a já jí ukázal na moje okno a řekl jí že tam bydlím a pak jsem zazvonil... Chvíli trvalo než sem otevřelo ale pak jsem vešel dovnitř a tam už čekal můj anděl, celá se rozzářila a objala mě a radostně řekla ''už jsem se začínala bát že se ti něco stalo když si tak dlouho nepřicházel, byl si pryč dva týdny'' podivil jsem se a povídám ''jakto dva týdny vždyť jsem byl pryč jen pár hodin'' můj anděl se usmál a povídá '' v Drákulu ubíhá čas jinak než tady, to co se ti tam zdájako pár hodin je tady několik dní'' jen sem kývl a řekl ''podívej nepřišel jsem sám někoho jsem sebou přivedl'' odstoupil jsem stranou a otočil se k Niky ta se tvářila zmateně a zeptala se ''kdo to je, předstávíš nás'' ?? Tak jsem je představil a vešli jsme dovnitř a já vyndal z kapsy nádobu a postavil jí před anděla. Ta se uplně rozzářila a pak strčila ruku do nádoby a vytáhla jí z prstenem na prstě a najednou se celá rozzářila a začla svítit jako rozsvícená lampa. Pak se mi podívala do očí a řekla zvláštně krásným hlasem ''moje práce u tebe mi končí teď už to zvládnete sami, hodně štěstí'' Potom Anděl zmizel a všude byla najednou taková tma.
Tak jsem tedy zatáhl žaluzie a rozsvítil. Pak sme se na sebe dlouze podívali a já sem Niky řekl ''nechceš něco k jídlu určitě tu něco najdu'' Niky jen přikývla a já sem se podíval do lednice a do skříňky a bylo tam překvapivě spousty jídla a navařeno na několik dní dopředu, takže jsem vyndal jednu porci a dal jí do mikrovlnky ohřát. Pak jsem dal Niky jídlo a lžici aby se najedla já sem kupodivu hlad neměl tak jsem si jen nalil vodu a sedl si před Niky a koukal jak jí. Když dojedla řekl sem jí jestli nechce už jít spát že musí být unavená. Niky vstala a řekla že jo tak sem jí odvedl do pokoje a řekl jí ať si lehne že jí ráno probudím a něco jí ukážu.... Ráno když sem se probudil Niky ještě spala takže jsem zatím udělal snídani a pak šel Niky probudit, jemně sem jí vzal za rameno a Niky se probudila, usmála se a vstala tak sem se jí zeptal jestli se chce ráno umít a ona řekla že jo tak sem jí ukázal koupelnu a pak jí ukázal jak to tam funguje a šel jí dát snídani na talíř, po chvilce když Niky přišla tak sme si sedli ke snídani najedli se a já jí řekl že půjdem ven a já jí všechno ukážu jak to tady funguje. Takže sme se oblékli a a šli ven, ukázal sem jí značky, semafory, přechody, obchody a jak fungují peníze a jak se nakupuje, Niky byla chápavá a chytrá a rychle jí to šlo dobře, pak sem jí koupil oblečení které si vybrala. Niky byla nadšená co poznala nových věcí a všeho co dosud neznala, pak sme šli do restaurace aby se naučila kde se dá najíst a potom sme se až do večera procházeli po městě aby se tu neztratila. Večer když jsme došli domů tak sme si ještě dlouho do noci povídali a smáli se spolu....
Takle to probíhalo ještě dalších pár dní a já sem začal k Niky něco cítit věděl jsem že sem se do ní zamiloval... Trvalo ještě pár dní než sem dostal odvahu jí něco říct ale pak když sem jí to řekl tak mi řekla že mě taky miluje a skončilo to polibkem. Polibek trval dlouho a já sem byl šťastný že sem našel tak úžasnou dívku s kterou si tak moc rozumím a která ví přesně co chci. Našel jsem jí, sice v jiném světě ale prostě byla semnou. Takle to pokračovalo dalších několik týdnů a ze mě byl ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Niky byla ta nejúžasnější dívka jakou sem si vůbec mohl přát a já bych za ní dal život kdyby bylo potřeba. Jednoho dne ale Niky šla na nákup, věděl jsem že už město zná perfektně a ví všechno co má dělat, ale kde pořád je proč se nevrací už před hodinou měla být doma, začínal sem mít strach který se stupňoval, bál jsem se že se jí něco stalo, navíc neměla doklady a kdyby jí chytila policie asi by s toho byl velký problém. Čekal jsem na ní několik hodin, pak několik dní, až nakonec to byl týden, pak dva týdny a Niky pořád nikde, už sem ani nedoufal že se někdy vrátí. Celé dny jsem chodil po městě a hledal jí, až nakonec mě napadlo se podívat k těm dvířkům kterými jsme sem přišli v tom světě přece jde čas jinak než u nás. Dvířka byla zamčená a nešla otevřít.... Další den když sem jí hledal tak sem jí najednou uviděl šla směrem k mému domu a vypadalo to že jde od těch dvířek. Tak přece tam byla jak jsem si myslel a správně sem jí tam hledal.
Pak ale se stalo něco hrozného Niky když šla tak šlápla do díry po kostce která byla na chodníku a spadla na zem, já jsem běžel ze všech sil abych byl co nejrychleji u ní.. Trvalo to jen okamžik a už sem jí držel v náručí ale náhle jsem ucítil něco na její hlavě a když sem se podíval celá moje ruka byla od krve, zhostila se mě panika křičel jsem ''zavolej te sanitku, prosím pomozte jí někdo'' podíval jsem se na ní ''lásko prosím vydrž to, ty to zvládneš'' Niky se zatvářila smutně a potichu povídá ''tohle už nezvládnu cítím jak mě život opouští''... ''Ne teď to nesmíš vzdát, nechci už žít bez tebe'' odpověděl jsem ''Miluju tě...'' vydechla Niky a hlava jí spadla dolů... Za pár vteřin se objevila sanita a vyběhli zní dva doktoři přímo ke mně ale já už v duchu věděl že je to už zbytečné že už se nikdy neprobudí... Jeden doktor mě chytil a snažil se mě odtáhnout ale nešlo mu to chtěl sem jí ještě chvíli držet v náručí, druhý doktor zatím Niky zkontroloval tep a jestli dýchá ale pak se na mě podíval a řekl ''je mi líto'' teprve teď sem si naplno uvědomil že sem o ní přišel a začal jsem křičet a ani nevím co sem vlastně křičel ale prostě sem to ze sebe musel dostat. Pak už sem jenom koukal jak Niky nakládají do sanitky a odjíždí s ní pryč....
Byl sem na dně nemohl jsem nic dělat, konečně když se mi po tak dlouhé době vrátila se musí stát zrovna tohle taková debilní nehoda a musím kvůli tomu o ní přijít. Celé dny jsem chodil jako bez duše a neměl jsem na nic myšlenky jen sem si to vyčítal proč jsem nešel za ní a nezachytil jí když padala, proč!! Pak jsem byl už jen doma a nikam nechodil. Ale jednoho dne jsem se koukal z okna byl chladný podzimní večer a já jsem dostal chuť jít ven. Takže jsem se oblékl a vyrazil do ulic, byla už tma a nikde nikdo nebyl. Šel sem dlouho a pořád rovně až sem došel na louku za městem tak jsem se zastavil a chvíli koukal na nebe a přemýšlel jak je krásný večer a nic mě netrápilo, byl jsem jenom já a ta noc. Potom po chvíli sem se rozhodl že už se vrátím a když sem se otáčel najednou jsem uslyšel hrozný výkřik a pak najednou z čisté oblohy blesk otočil jsem se hned zpět a uviděl jasnou zář která byla čím dál větší a pak sem si všiml v té záři stínu který se zvětšoval a přibližoval až byl úplně u mě a náhle jsem poznal že je to Niky, měla na sobě bílé šaty a vypadala jako anděl a usmívala se na mě, v tu ránu se mi rozbušilo srdce jako zvon jako kdyby nikdy netlouklo... A hned poté jsem ucítil jak mi po tvářích stékají slzy bylo to jako ve snu už sem nedoufal že jí někdy uvidím, pak najednou světlo zhaslo a stála přede mnou a já sem nevěřil svým očím ''si to ty Niky'' ?? vymačkl jsem ze sebe, Niky jen přikývla a objala mě ''drželi jsme se a oba sme brečeli byli jsme šťastní že jsme zase spolu... po chvíli se zas na malou chvilku ukázala ta zář a objevil se můj anděl ''Niky se směla vrátit protože si splnil slib daný andělu a ještě nenadešel její čas získal si přízeň a Niky je tvá odměna neboť si dokázal že jí miluješ'' řekla a zase zmizela, já už jsem to nevydržel a Niky jsem políbil.... Od té doby už uběhlo hodně času a s Niky sme pořád spolu, vzali jsme se a máme spolu tři děti, dva kluky a jednu krásnou slečnu, a pořád se milujem jako na začátku.... Doufám že spolu zůstanem do konce našich dní....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama